Logo

Literatura poznání

Hloubací stezky, pomalost a jehličí pod nohama. Vyšla kniha o blahu chůze

20.5.2020

DENÍK N: Jaká je role chůze v rozvoji lidského druhu a jaká může být její budoucnost? A jak chození souvisí s politikou? I to se snaží odhalit stručná, ale hutná knížka Radost z chůze: Krok za krokem ke své duši. Její autor Erling Kagge je norský nakladatel a cestovatel, který se rád vydává do nehostinných oblastí či do městských ulic na kreativní bloumání.

Chození Kagge vysvětluje nejen jako hlubokou lidskou potřebu, ale také jako podmínku vzniku člověka. Homo sapiens podle něj zkrátka „chodil odjakživa“. Rekapituluje cestu našich předků z východní Afriky do dalších kontinentů. Tito první lidé dokázali pěšky urazit velké vzdálenosti, nové lovecké postupy jim umožnily pohybovat se v rozsáhlejších oblastech a mohli toho více zažít. Díky tomuto způsobu života se jejich mozek vyvíjel rychleji než mozek jakýchkoli jiných tvorů. Dodejme, že vědci dnes uvádějí spíše jiné teorie o vzniku našich velkých mozků: k jeho růstu mělo dojít díky masité potravě, potřebě vyrovnat se se složitostí rostoucích sociálních skupin nebo kvůli náhlé genetické změně. Příčin ale pravděpodobně bylo více a ta, kterou uvádí Kagge, mohla být jedna z nich.

Každopádně i dnes je pro nás chůze podle autora stále nepostradatelná, a to především ze zdravotních důvodů. Je podle něj tím nejlepším lékem a zároveň skvělou metodou, jak důkladněji, hlouběji a pokorněji poznávat svět. Chůzi chápe jako směsici „pohybu, pokory, rovnováhy, zvědavosti, vůně, zvuku, světla, a když zajdu dál, pak i touhy. Pocitu, který se rozpíná, aniž dochází naplnění“.
Už ve své předchozí i u nás vydané knize Radost z ticha: Proč zavřít dveře před hlukem světa (Jan Melvil Publishing 2018) autor nabádal, že je dobré hledat „vzácné okamžiky ticha – na pláních Antarktidy i ve vlaku uprostřed dopravní špičky“. V nové knize na tuto tendenci navazuje a zdůrazňuje, jak silně spolu souvisejí chůze a vnitřní klid, který zase posiluje pomalost. Odkazuje přitom i na Milana Kunderu a jeho román Pomalost: „Existuje tajemné spojení mezi pomalostí a pamětí, mezi rychlostí a zapomněním.“ V tomto duchu Kagge uvažuje, že když kráčí rychle, jako by se mnohé pocity objevovaly jen kdesi v dálce, ale pokud zvolní, „dovolí si přijít blíž“.

Prochodit se k nápadům

V takové atmosféře se mohou objevovat také nové, kreativní nápady a myšlenky. Autor vyjmenovává řadu významných osobností, pro které byla chůze takříkajíc součástí jejich vědecké a tvůrčí práce. Tak Charles Darwin vyrážel ven dvakrát denně a měl svoji vlastní „hloubací stezku“. Søren Kierkegaard byl – podobně jako Sokrates – filozof ulice. Procházel se Kodaní, a jak sám uváděl, ke svým nejlepším myšlenkám „se prochodil“. Ovšem Kagge neslibuje zázraky a realisticky dodává, že chůze sama o sobě z nikoho neudělá nového Steva Jobse, ale kdo potřebuje novou perspektivu, může z této aktivity profitovat, protože chůzí člověk umožní mozku „překonat něco z jeho přehnaně racionálního nastavení“.
I proto autor dává najevo, že jeho samotného chůze přivádí k jakési autonomní moudrosti vlastního těla. Takže když se nachází na novém místě, nechá svoje nohy, aby jej samy zmapovaly. Snaží se lokalitu „procítit celým tělem“ a nečeká, až si oči třeba všimnou něčeho, co nohy ucítily už dříve. Označuje to za svůj vlastní způsob „topografického průzkumu“. Ten se ale zvláště v těch městech, která jsou uzpůsobena spíše pro jízdu autem nežli pro pěší, praktikuje obtížně. Například v Los Angeles vás může policie kvůli pouhému chození kontrolovat, protože již samotná chůze vzbuzuje podezření.
Při svých pochůzkách si ovšem autor všímá i dalších kolemjdoucích, nicméně zajímá jej na nich především jejich způsob chůze. Jak vysvětluje, policista jde zcela jinak než hipster, který se zase nepohybuje stejně jako žebrák, protože každý z nich žije jinak a mají odlišné cíle: „Ten první má za úkol dohlížet na pořádek, jeho víra ve vlastní autoritu se tudíž odráží v jeho těle, ten druhý chodí uvolněněji, couravě, zatímco ten třetí se smířil s tím, že ponížení je součástí jeho každodennosti.“ Jejich sociální příslušnost jim pronikla do těla, je do něj vepsána, jak tvrdil sociolog Pierre Bourdieu.
Co všechno se odráží v chůzi samotného Erlinga Kaggeho, v knize analyzováno není, ale autor vysvětluje alespoň to, že se při své chodecké vášni snaží zvláště v noci nikoho neděsit. Takže pokud potřebuje minout nějakou osamělou chodkyni a vycítí, že se ho začala bát, raději zvolní a přejde na druhou stranu ulice.
Někdy ovšem autor volí k pochůzkám trasu, kterou vyznačila významná literární díla. Například chodil stejnými ulicemi jako postavy z Odyssea od Jamese Joyce nebo z Hladu od Knuta Hamsuna. Konstatuje, že příběh románu, jako je Hlad, „vypadá hned trochu jinak, když se pohybujete v týchž místech jako bezejmenný hladovějící vypravěč, přestože vy jste se právě najedli“. Kromě zmíněného Kundery nezmiňuje Kagge žádné další (původem) české autory. Pokud by to zdejšího čtenáře mrzelo, můžeme mu doporučit publikaci českého literárního teoretika, filozofa a básníka Josefa Hrdličky Uvnitř světa (Opus, Zblov, 2012), v níž je právě téma chůze u autorů jako K. H. Mácha a Josef Karel Šlejhar zásadní. Hrdlička se přiznává, že v určité chvíli se mu „z chůze stala téměř metoda, kterou se později pokoušel provozovat i doma nad knihami“. Zajímá ho ovšem nezávazná, bezcílná chůze, která pro něj představuje především duševní činnost: „Není určena k tomu, abychom skrze ni něco uchopili a veskrze poznali, spíše je to dotyk a styk. Přijít lze na jednotlivá místa, setkat se lze jen tu a tam s někým, s něčím. Výpověď chůze je osobní, neboť ji charakterizuje vždy zvláštní křivka.“ Podobně jako Kagge rovněž Hrdlička vyzvedává tělesnost chůze: je to podle něj způsob, jak „myšlení vyvést z hlavy do celého těla. Tedy ne-myslet“. Člověk, který myslí a není na zemi, se soustředí do jedné části těla a ostatní zapomíná.

Chodím politicky

Kaggeho ovšem zajímají i další rozměry chůze, vedle těch sociologických i ty politologické. Poznamenává, že dokud sedíme, mohou nás vlády snáze kontrolovat. Ostatně na každou demonstraci, pokud má být potenciálně účinná, je nutné fyzicky přijít. Kupříkladu Gándhí věděl, že „nohy dokážou být podstatně efektivnější než kameny či zbraně supervelmoci“. V roce 1930 se indičtí demonstranti rozhodli ujít čtyři sta kilometrů – a slavili úspěch. Událost, která vstoupila do historie pod názvem solný pochod, přiměla koloniální správu zrušit monopol na výrobu soli.
Co ale autora trápí, to je skutečnost, že mnozí lidé (i mimo období karantény) nechodí ani do lesa, ani na demonstrace, prostě nikam. Údajně až tři čtvrtiny dětí v Anglii chodí ven méně než vězni ve stejné zemi. Každé páté dítě víceméně nechodí ven vůbec a každé deváté nebylo během posledního roku v parku, v lese ani na pláži. Čas tráví doma před obrazovkou. Jestliže nám chůze umožnila stát se sebou samými, znamená to, že přestáváme být sami sebou? „Možná jsme se už stali někým jiným,“ konstatuje autor. Jako zdegenerované lidstvo ve filmu VALL-I, obývající luxusní a plně robotizovanou vesmírnou loď Axiom, i my možná postupně ztrácíme kontakt se zemí: „Namísto toho abychom své okolí i sebe poznávali skrze zkušenosti na rozhraní mezi tělem a světem, bude běžnější hledat zkušenosti ve vlastní hlavě, a my tudíž budeme otevřenější nehmotným záležitostem, jakými jsou náboženství a pocity.“ To je predikce trochu nedomyšlená, protože i náboženství mají silnou materiální složku (viz pouti), ale hlavně odstrašující, takže před takovým vývojem pochopitelně autor varuje: „Chůze a pohyb jsou základem zkoumání a zkoumání je základním kamenem našeho intelektu.“
Kaggeho kniha je i tak výbornou ukázkou populárně naučného eseje v tom nejlepším slova smyslu: najdeme v ní letmé odskoky do řady vědních disciplín včetně filozofie, stejně jako drobné autobiografické vsuvky nebo zmínky o životech slavných myslitelů. (Například že zakladatel tzv. hlubinné ekologie Arne Næss vybudoval podél své horské chaty jakousi přírodní rezervaci, aby mohl z okna sledovat nerušený vývoj vegetace, takže každý jeho host i on sám musel v tomto „ochranném“ dvoumetrovém pásmu šlapat výlučně na kameny.) Pasáže teoretické v ní doplňují osobní vyznání, například jak Kagge rád chodí bez ponožek, protože chce „cítit dřevěnou podlahu, beton, koberce, trávu, písek, hnůj a asfalt. Nebo mech, jehličí a kameny. Vnímat, jak se zlepšují reflexy každého prstu na nohou, bříšek prstů, pat a kotníků“. Celkově jde o čtivý návod i poetické pojednání o tom, jak chodit uvědoměle a s maximální pozorností k okolí i sobě samotnému.
Erling Kagge: Radost z chůze: Krok za krokem ke své duši.
Alferia 2020.
Autor: Jan Lukavec, vyšlo v Deníku N
Radost z chůze
Mohlo by vás zajímat:
Radost z chůze
Více informací o knize
Chcete novinky z Alferie?

No spam guarantee.

Přečtěte si také:

Představujeme: Pema Čhödrön: Když není úniku. Umění milovat tento svět
Představujeme: Pema Čhödrön: Když není úniku. Umění milovat tento svět

Jak říci životu ano. Každý den znovu. Kniha se zabývá přijetím života se vším, co obnáší: směsí radosti, utrpení, jasnosti…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Článek
Ekolist: Kdyby knihy byly těly
Kdyby lidi byli stromy

EKOLIST: Kdyby knihy byly těly Kniha Kdyby lidi byli stromy autorů Kamily Bolfové a Jana Kršňáka, ilustrace Olga Yakubovskaya. Vydalo nakladatelství Alferia v roce 2020. Objemově nevelkou…

Číst více
Koupit na Grada.cz
Článek