Z WUWEJOVA ZÁPISNÍKU: Podtitul Rozpomínání se na domov upřesňuje téma, které autorka v knize rozpracovává – nejasnou touhu někam patřit, přináležet. Touhu všech odstrkovaných, opuštěných či neviditelných, kteří strádají a hledají svůj obrazný (a častokrát i skutečný) domov.

Člověka, který za sebou spálí mosty, pronásleduje odcizení. Dílky vás mohou zůstat na místech a v dobách, se kterými jste navázali letmé spojení. Čím více toho za sebou zanecháte, tím více se štěpíte na kousky. Pokud patříte mezi takovéto lidi, přestože jste mohli dosáhnout i mnoha vnějších úspěchů, cítíte, že postrádáte pocit důvěrnosti vůči životu, který jste si vybudovali. (Str. 25)

Jednotlivé kapitoly popisují fáze takovéto cesty. Nejprve mluví o počátcích odcizení, o tom, jakou roli v něm hraje rodina (a matka), i falešné snahy nějak si poradit, budování falešného přináležení.

Sílu své vyprahlosti si často uvědomíme, teprve když náš pramen vyschne a konečně pochopíme, že jsme ztratili schopnost být plně přítomni svému životu. Začneme se ptát, co se stalo s oním kouzelným zrakem, který viděl poezii v obyčejných věcech. Kam se podělo to zázračné já, jehož nejpodstatnějším výrazem bylo pozvání? Zkrátka, neklid přichází, když se naplnila naše prázdnota. (Str. 106)

Jenže když už člověk je ve vyhnanství, žádné náhražky mu nepomůžou, stesk se vrací jako bumerang.

Zpravidla se marně pokoušíme naplnit tuto dutou touhu potěšením, zaneprázdněností a rozptýlením. Nakonec se však vždy vrátí. Ve chvíli ticha je její gejzír tak silný, že hrozí pohltit celý váš život. Podobně jako přílivová vlna, která vám ve snu proletí pod okny, může být i touha dravá a nelítostná, hrozící rozbít vše, co jste doposud vybudovali. (Str. 131)

Jediná cesta je pochopit vyhnanství jako iniciaci; přijmout temné hosty (strach, hněv, ba i bolest) jako spojence, a začít pracovat na přináležení, svůj život vytvářet, pracovat na něm (často doslova).

Úctou vůči tomu, co je mimo náš dosah, si zachováváme údiv. A právě tento údiv v nás udržuje pocit zodpovědnosti vůči věcem pod naší správou. Pomalé učení vyžaduje, abychom zůstali na místě, prožili s ním ve vztahu mnoho ročních období, abychom poznali jeho vůně a specifika, co upřednostňuje a jaké dary nabízí. Tímto způsobem vzniká vědění z hloubky našeho závazku. K druhému můžeme přistupovat pomalu, s úctou vůči tomu, co si každý ve svém středu nese v podstatě jako tajemství. (Str. 181)

Přítomnost, společenství s lidmi i s přírodou, příběhy, vše je třeba zkomponovat v jeden proud, utkat svůj život.

Bez ohledu na to, zda jsme si toho vědomi, ze svého života neustále vytváříme příběh. V rozhovoru s druhými nebo při bilancování vlastních zkušeností nás vede hluboce instinktivní, či možná dokonce biologicky daný imperativ proměňovat své zážitky v příběhy. Mohou třeba začínat větičkou „neuvěříš, co se mi stalo… “ nebo „to mi připomíná, jak jednou… “. (Str. 192)

Kniha je rozhodně zajímavá, ale mám z ní trochu smíšené pocity. Má ohromnou sílu, když vypráví příběhy ze svého života nebo ze svého okolí:

Po třech měsících toulek mezi hlídáním domů a dočasnými pronájmy jsme cítili vyčerpání a netrpělivost. Požádala jsem o radu jednu kamarádku se silnou intuicí a ona mi se smíchem řekla: „Neztrácej víru. Někdy jsme podrobování zkouškám. Buď za to vděčná.“ Příští den, když jsme se balili kvůli dalšímu stěhování, jsem na dně košíku na potraviny našla tajemný kámen, na němž bylo napsáno slovo „Víra“. Nevěděla jsem, kde se tam vzal, ale vzhledem ke své vykořeněnosti a skepticismu z délky našeho hledání, jsem moc nevěřila, že by to bylo znamení osudu.

(… )

První instalací byl obrovský balvan neviditelně zavěšený na větvi vysokého cedru. Byl to nevídaný pohled, jak tam ta ohromná masa klidně visela. Sklonila jsem se, abych si mohla přečíst název díla – „Víra“.

Následujícím kusem, jako by vůbec ještě bylo třeba kontrastu, byl další balvan zavěšený ve stromoví. Ten byl však svázán složitě zapletenými lany a uchycen ve čtyřech rozích. Nazýval se „Nedostatek víry“. Tři znamení mě již přesvědčila. (Str. 108)

Ale pasáže mezi nimi jsou často zdlouhavé až nudné:

Chcete-li s druhým člověkem vytvořit skutečný domov, musíte začít od prázdnoty, „nicotným prostorem“, do kterého můžete přispívat. Troufněte si přijmout společné „my“ a „naše“ s jedinou zárukou, kterou je sdílená představa přináležení, jehož uhlíky souhlasíte trvale společně udržovat při životě. Plynutí času dodá vybavení, jež pomalu a vybíravě rozšíří vaše nitro, prostřednictvím chvilek, kdy stojíte při sobě v zármutku i radosti, mluvíte společným jazykem a překvapivými obrazy, příběhy odhalovanými v rytmu rostoucí důvěry a odpověďmi na volání vyslovovaná pouze v duchu. (Str. 109)

Text je kosmopolitní, odkazuje na desítky tradic z celého světa – sufismus, židovství, africké kmeny, slova z kečuánštiny, mantry… Směs, nebo naopak důkaz společného přediva? Nevím.

Stěžejní roli v učení Toko-pa hrají sny (založila i školu snění Dream School). Jenže ne každému se sny zdají (resp. ne každý si je pamatuje), a zdaleka ne všechny sny mají hlubší smysl.

Jsme doslova tvořeni příběhy. Každou noc něco v našem biologickém nastavení spřádá příběhy snů, aby nás udrželo při zdraví. Příběhy jsou stejně nutné jako dýchání a mají vrstvy užitečnosti, které jsou zčásti samoregulací, zčásti předáváním moudrosti a zčásti pojivovou tkání zasíťované inteligence neomezené časem a prostorem. (Str. 188)

Velmi silná, prožitá cesta a mapa jak ven z osamělosti – ale také cesta velmi specifická a osobní; tedy mám obavu, že ji nelze příliš zobecňovat.

z blogu WuWejův zápisník

Mohlo by vás zajímat:

Přináležení

Více informací o knize